Alespoň částečně. Co v životě stihl, nestihl, co by chtěl, co je potřeba pro to udělat a proč vlastně.
Určitě bych se mohla rozepsat o negativech, která s sebou tento věk přináší. Zvlášť protože jsem žena a vzhled mi není tak úplně jedno. Ale mám-li být upřímná, je tu i dost dobrých věcí, na které jsem přišla právě až s určitými lety a které jsou vlastně docela fajn! Snahou mého zamyšlení je podívat se na čtyřicítku z toho lepšího úhlu, respektive vícero úhlů. Tedy jaké jsou výhody nebýt tak úplně mladý:
Už je mi jedno, co si kdo myslí
Úplně to neplatí u těch nejbližších lidí, ale jinak v zásadě ano. Opravdu je mi víceméně jedno, jestli si o mně někdo myslí, že nejsem dost chytrá, dost vtipná, že jsem vlastně docela trapná a měla bych se vzpamatovat a dělat věci jinak. Je to můj život, lépe ho žít neumím a hlavní pro mě je, jestli se cítím sama před sebou dobře. A to je taková úleva proti minulosti!
Nebojím se pojmenovat (a cítit) věci, tak jak jsou
Byla jsem přímo expert v chození okolo horké kaše. Abych někoho neurazila, aby se časem neukázalo, že jsem se spletla a vůbec. Nedokázala jsem se ani vymezit v tom, že se mi někde nelíbí, že nějakou práci nechci dělat. Možná proto, abych si předem vytvořila alibi, že věci nedokážu změnit. Teď zvládnu říci: Nelíbí se mi to, ale zatím s tím nedokážu nic udělat. A je to! Docela jednoduché a stačí to. A nebolí to.
Dokážu říci ne
Určitě mám stále rezervy, ale hodně jsem se zlepšila. Nicméně šlo o bolestný proces. Stále je hodně manipulátorů, kteří se snaží zahrát na strunu mé odpovědnosti, ctižádosti nebo třeba vzbudit pocit lítosti. Ne, bohužel, nejde to. Odpoledne mám na starosti děti, obchodní činnosti se nechci věnovat, nesedí mi to, nemůžu zaplatit za boty dvojnásobek, než jsem plánovala, nemám na to.
Nescházím se s tím, kým nechci
Ještě před pár lety jsem se přistihla, že občas zajdu na víno s někým, kdo mi vlastně moc nesedí. Kdo ze mě spíš vysává energii, třeba proto, že je docela negativní, anebo proto, že si na něco hraje. Anebo mě jako člověk nezajímá a ani si ho nevážím. Už to nedělám! Někdy stačí těm lidem naznačit, někdy je potřeba to říci. Ale jde to! Urazit nikoho nechci, ale proč se vzájemně okrádat o čas...
Nedělám to, co by se mělo
Některé pevné zásady dané výchovou dokáží pěkně otravovat život. Například že máte dokončit to, co začnete. A já jsem přece zásadová. Takže jsem chodila léta běhat i když jsem se při tom dusila kvůli svým zdravotním problémům. Ale přece toho nenechám. Taky jsem se v rámci své práce nebyla schopná vymotat z oboru, který mě roky neuspokojoval. Dyť je přece tak perspektivní. Tady mám stále mezery, ale ono to půjde!
Tolik to nehrotím
Často jsem věci dotahovala vyloženě vůlí. Jela na výkon. Tréninky přes bolest, učení do pěti do rána, snaha makat na sobě, zhubnout, být nejlepší. Přitom ignorace bolesti, únavy, pocitů, intuice. Když věci nešly podle plánu, obrovská frustrace. Mění se to. Už si na sebe ani na ostatní nekladu takové nároky. Jednak mě naučily děti a moje okolí a jednak tělo prostě vypovědělo službu...
Ocením úplně obyčejné věci
A taky to, že se vlastně nic špatného neděje. Že jsou děti zdravé, že máme doma nakoupeno a mám práci. Že v neděli jedeme na výlet a že si po cestě do práce koupím cappuccino. Že svítí sluníčko, že se dá večeřet venku a že si můžu v klidu přesadit na zahradě kytky. To je přece dost, řekla bych.
Dokážu odlišit co je důležité
Hlavně ve vztazích, sama k sobě. Co mě dřív moc nezajímalo, teď je zásadní. Jen díky svojí rodině dokážu fungovat tak, jak funguji. Ta podpora je životabudič.
Přehnaně neplánuji
Byla jsem jeden velký chodící plánovací kalendář. Všechno dokonale nalinkované. Tohle se naučit, zdokonalit, pak zkusit tohle, pokud to nevyjde, na řadu přijde varianta číslo dvě. Stále plánuji ráda, jsem ten typ. Ale občas se přistihuji přitom, že prostě čekám, jak se věci vyvrbí. A ono se to často vyvrbí docela dobře.
Vlastní intuice? Nejlepší rádce!
Obrovsky mi v posledních letech pomohla. Jen díky intuici jsem dokázala opustit nevyhovující práci, vybrat nové bydlení, obrátit se na ty pravé kamarády. A nevybavím si, že bych litovala. Skoro to zní neuvěřitelně, ale mým největším kamarádem, rádcem jsem si já sama se svými pocity.